ADHD – Attention Deficit Hyperactivity Disorder – česky se překládá jako Porucha aktivity a pozornosti anebo jako Hyperkinetická porucha.

Pro ADHD, stejně jako pro další duševní poruchy, neexistuje jednoduchý a „objektivní“ diagnostický test, jako např. krevní test, vyšetření mozku pomocí CT přístroje, apod.

Diagnózu ADHD určuje dětský psychiatr na základě subjektivního posouzení a pozorování chování dítěte. To většinou probíhá za pomoci informací od dítěte, od rodičů, od učitelů a porovnáním s příznaky ADHD, které jsou definovány v MKN (Mezinárodní Klasifikaci Nemocí). ADHD tedy není ničím fakticky podložena a je vytvořena pouze na základě subjektivního posouzení. Proto nelze diagnózu ADHD brát jako platnou a věrohodnou.

Co je porucha pozornosti (ADD) a je vůbec v nějakém vztahu k poruše pozornosti s hyperaktivitou (ADHD)?

•  Podle Národního institutu duševního zdraví (NIMH) a brožury o ADD a ADHD, „ADHD převzala mnoho pojmenování v průběhu času z hyperkineze (latinský výraz pro“ superaktivního „), na hyperaktivitu začátkem roku 1970. V roce 1980, DSM-III (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch 3. Vydání), pojmenoval tuto poruchu jako syndrom Deficitu pozornosti, nebo ADD, který mohl být diagnostikován s nebo bez hyperaktivity. Tato definice byla vytvořena s cílem zdůraznit význam nepozornosti nebo pozornosti, který byl často, ale ne vždy, doprovázen hyperaktivitou. Revidované vydání DSM-III, DSM-III-R, publikované v roce 1987, vrátilo zpět důraz na začlenění hyperaktivity v rámci diagnostiky, s oficiálním názvem ADHD. S vydáním DSM-IV, kde pojmenování ADHD ještě stojí, existují různé typy v rámci této klasifikace, které zahrnují oba příznaky nepozornosti i hyperaktivity-impulzivity.

Kalifornský psychiatr Sydney Walker III, M.D. vyjádřil tento způsob chování jako: „Nedostatek pozornosti s hyperaktivitou neboli ADHD, který je vlastně posledním ve vývoji nesmyslných označení pro děti s poruchami chování (nebo normální s aktivnějším chováním). V ranných letech 19. století, odvedli doktoři dobrou práci diagnostikováním takových dětí, vzhledem k omezení zdravotnické techniky v té době. Následně psychiatrie přeřadila všechny tyto děti do kategorie s „minimálním poškozením mozku.“ Když ale nemohli zjistit, jaká porucha mozku by to mohla být, tak tomu psychiatrická profese dala název „porucha pozornosti k hyperaktivitou“ nebo ADHD. A když děti již nejsou dále hyperaktivní a nekvalifikují je jako ADHD, lékaři jednoduše odstraní „H“ a označí je jako ADD“.

Lékařští experti zpochybňují platnost ADD a ADHD:

• „lékařská komunita povýšila poruchu pozornosti (ADD) a poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) do statusu diagnóz, a tak většina lidí věří, že se jedná o skutečné nemoci. Oni neexistují – a většina lékařů, kteří označují děti ADD nebo ADHD – nemají ponětí o tom, čím je toto onemocnění vlastně způsobeno. Proč? Protože hyperaktivita a poruchy pozornosti jsou pouze příznaky. – Sydney Walker III, MD, Kalifornský psychiatr a neurolog, Autor, The hyperaktivity Hoax.

• „ADD je porucha, která nemůže být autoritativně označována stejným způsobem jako dětská obrna, srdeční onemocnění nebo jinak odůvodněné nemoci.“ – Thomas Armstrong, oceněný autor a řečník učení a lidského rozvoje a autor The Myth of the A.D.D. Child  (Mýtus ADD Dítě).

• „Diagnóza ADD je zcela subjektivní… Neexistuje žádný test. Jedná se pouze o druh interpretace. Možná jen dítě ve třídě vyrušuje nebo nesedí v klidu. Rozdílnost mezi poruchou ADD a zdravým rozjařeným dítětem, může být velmi nejasná. „- Dr. Joe Kosterich, Federal chairman of the General Practitioners’ branch of the Australian Medical Association, 1999 (Federální Předseda oboru praktických lékařů Australské lékařské asociace, 1999).

„Možná nejškodlivějším důkazem toho, jak vágní ve skutečnosti myšlenka ADD je, jest studie, které vypadá tak, že lékaři mohou spolehlivě diagnostikovat děti ve svých ordinacích, nejčastějších místech pro diagnostiku dnes. Vhledem k tomu, že děti, které se chovají v mezích přijatelného chování, někdy vypadají hyperaktivní a protože hyperaktivní děti často vypadají „normální,“ a to zejména v ordinaci lékaře, to představuje závažný problém. Jedna studie, publikovaná v časopise Pediatrics zjistila, že 80 procent dětí si myslelo, že je hyperaktivní díky domácím a školním výsledkům. Následně se ale v kanceláři ukázalo chování, „jako příkladné a žádné známky hyperaktivity.“ Toto zjištění je v souladu s řadou studií, které prokazují v desítkách novinových článků, že se jedná o značnou neshodu mezi rodiči, učiteli a lékaři o tom, kdo splňuje podmínky pro stanovení diagnózy. To může pouze zvýšit otázky o existenci ADD zda se jedná o opravdový lékařský jev. A od té doby jsou právě tyto příznaky samy o sobě základem diagnózy… „- Richard DeGrandpre, Profesor psychologie, Autor, Ritalin Nation (Ritalinový národ).

Nejsou žádné fyzické zkoušky nebo studie, které dokazují, že ADD, ADHD nebo jiné duševní poruchy existují:

• „Navzdory důkazům dědičných faktorů způsobující ADD / ADHD, „ADD / ADHD gen nebyl objeven. Dokud určitý gen může být identifikován pouze u dětí s obličejových či jiných abnormalit připomínajícími genetických podmínek, … je třeba, aby byli viděny specialisty na genetické nemoci. „- Dr. Vidya Bhushan Gupta, asistent profesora pediatrie na New York Medical College.

• „Mnohé z „testů“,  které se používají k diagnostice ADD, jsou chybné. Chování na ratingové stupnici, která od rodičů požaduje, aby své děti hodnotili na stupnici od 1 do 5, například pokud jde o hyperaktivitu, impulzivitu a tak dále, jsou velmi subjektivní a rodiče a učitelé se často nemohou dohodnout na tom, zda totéž vidí u svého dítěte. … Jak učebnice samy prohlašují, „není zde žádný krevní test (nebo jiný test ukazující skutečnost) určující, kdy má dítě ADD.“ Pokud je tomu tak, jak můžeme s jistotou vědět, jestli on nebo ona má ADD? Viděl jsem studie, které ukazují, že příznaky ADD mizí nebo se snižují na základě několika reálných životních situací: když dítě dělá věci, které ho zajímají, když je zapojen do interakce jeden na jednoho s někým komu důvěřuje, když dostane zaplaceno za to, že něco udělá a když může kontrolovat výsledky své činnosti. Pokud ADD může zmizet za těchto podmínek, jak potom může ADD opravdu existovat jako zdravotní porucha? – Profesor psychologie Richard DeGrandpre

  • „Při hledání fyzické příčiny dosáhlo hnutí ADD milníku v roce 1990, kdy byla v lékařském časopise the New England Journal of Medicine publikována studie Alana Zametkina a jeho kolegů z Národního institutu duševního zdraví. Zdálo se, že tato studie nachází spojitost hyperaktivity u dospělých se sníženým metabolizmem glukózy…v…oblastech mozku, které ovlivňují kontrolu pozornosti, plánování a motorické aktivity.

Média informovala o tomto výzkumu v celostátním měřítku. Zastánci ADD se chopili této studie jako ‚důkazu‘ toho, že ADD má lékařský základ. … To, o čem však média neinformovala a co komunita ADD nepřivítala s nadšením, byla studie Zametkina a jeho kolegů, která se objevila za tři roky. …Při pokusu zopakovat onu studii z roku 1990 na dospívající mládeži nenašli výzkumníci žádné významné rozdíly mezi mozky takzvaně hyperaktivních a takzvaně normálních subjektů.“

Thomas Armstrong, oceněný autor a řečník o výuce a lidském vývoji; také autor knihy Mýtus dítěte s ADD

Americká psychiatrická asociace připouští ve svém DSM-IV (Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch, vydání 4.), že neexistují „…žádné laboratorní testy, které by byly uznávané jako diagnostické“ pro Poruchu nedostatku pozornosti a hyperaktivity ADHD.

Vytvoření problému s drogami

„Porucha nedostatku pozornosti (ADD) — která byla vynalezena výborem Americké psychiatrické asociace a u které nebylo nikdy dokázáno, že se jedná o nemoc, vzrostla z 500.000 diagnóz v roce 1988 na 4.400.000 dnes [1997]. Na seminářích pro praktické lékaře a prezentacích pro učitele a rodiče, které sponzorují farmaceutické firmy, se ADD líčí jako skutečná nemoc jako ‚cukrovka nebo rakovina‘ a droga ritalin jako ‚bezpečný a nenávykový lék.‘ Tato tvrzení jsou nepravdivá a podvodná.“ – pediatrický neurolog z Kalifornie Fred Baughman Jr.M.D. odhaduje, že se dnes jedná o přibližně 6 milionů těch, kdo berou povzbuzující drogy jako lék na ADD a ADHD.

Od roku 1987, kdy bylo ADHD přidáno do DSM-IV, nastal 900%ní nárůst v počtu dětí, které dostaly „diagnózu“ ADHD a 665%ní nárůst ve výrobě stimulantů kokainového typu pro děti. Díky tomu se obrovsky rozšířilo zneužívání těchto stimulantů.

„Stali jsme se jedinou zemí na světě, kde je dětem předepisováno tak obrovské množství stimulantů, které mají v podstatě stejné vlastnosti jako kokain.“ Gene Haislip, zástupce řídícího pracovníka Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami v USA.

„Jak mohou miliony dětí brát drogu, která je farmaceuticky velice podobná jiné droze, kokainu, který je nejenom považován za nebezpečnou a návykovou látku, ale jehož nákup, prodej a užívání jsou kriminálním činem?“ Richard DeGrandpre, profesor psychologie, autor knihy Ritalinový národ

Mezinárodní výbor pro kontrolu narkotik OSN varuje vlády již od roku 1995, aby vyvinuly „tu nejvyšší bdělost a předešly nadměrnému šíření diagnóz ADD“ a jejich „neoprávněnému lékařskému léčení“.

Národní instituty zdraví prohlašují: „Je velmi dobře známo, že psychostimulanty mohou být zneužity. Velmi vysoké dávky psychostimulantů…mohou poškodit centrální nervový a kardiovaskulární systém, a mohou způsobit hypertenzi (vysoký krevní tlak). Navíc jsou vysoké dávky spojovány s nutkavým chováním a u některých náchylných jedinců s poruchou pohybu. Velmi malé procento dětí a dospělých užívajících vysoké dávky trpí halucinacemi. Jiný druh drog než psychostimulanty, který se používá na ADHD, má své vlastní nepříznivé účinky: tricyklická antidepresiva mohou přivodit srdeční arytmie; buproprion ve vysokých dávkách může způsobit záchvaty a pemoline je spojován s poškozením jater.“

Nalezení skutečného zdroje problému a řešení:

„Kreativní, inteligentní děti mají často problémy s koncentrací ve škole. Děti orientované na cíl mají těžké časy s koncentrací, ledaže jim je ukázán konkrétní podnětný cíl, protože ony cítí bolest spojenou s nudou rychleji a ve větší míře.“ – podle C. Colbert Ph.D, klinický psycholog, autor knihy Viníme naše geny: Proč není možné zdědit duševní nemoc.

„Děti s nádorem na mozku v počáteční fázi mohou projevovat symptomy hyperaktivity nebo poruchy pozornosti. Podobné je to u dětí s otravou olovem nebo pesticidy. Pak také u dětí se začínající cukrovkou, srdečními nemocemi, červy, virálními nebo bakteriálními infekcemi, podvýživou, zraněním hlavy, genetickou poruchou, alergiemi, vystavené manganu nebo rtuti, s malými epileptickými záchvaty, a stovkami — ano stovkami — dalších méně důležitých i závažných nebo dokonce život ohrožujících lékařských problémů. A přesto jsou všechny tyto děti onálepkovány jako hyperaktivní nebo ADD. “ – Sydney Walker III, M.D. Předepisování psychotropních drog na nemoc, která neexistuje, jak poznamenal Dr. Walker, je tragédií, protože „maskování symptomů u dětí umožňuje, aby jejich neobjevené nemoci pokračovaly a v mnoha případech se ještě zhoršily.“

Dr. Walker také říká, že tisíce dětí, kterým byly předepsány psychiatrické drogy, jsou prostě jen „chytré“. “Tito studenti jsou k uzoufání znudění a lidé, kteří jsou znudění, jsou neklidní, vrtí se, škrábou se, protahují se…a hledají, jak se dostat do potíží.“

Dítě, které nedává ve třídě pozor, může být velmi kreativní. V roce 1996 podala americká zkušební komise College Board zprávu o úspěšném vlivu uměleckého a hudebního vzdělávání na výsledky školních testů SAT. Studenti, kteří měli umění a hudbu 4 roky, měli výsledky testů SAT v jazykové části testu vyšší o 32 bodů než je národní průměr a v matematice měli výsledky vyšší o 23 bodů. Podle článku, který vyšel v únoru 1997 v Los Angeles Times, „výsledky byly lepší čím více výuky umění student měl.“ Ale přestože se prokázalo, že umění a hudba významnou měrou přispívají ke studijním úspěchům, rozpočet na jejich výuku byl snížen. Podle jedné zprávy se v oblasti veřejných škol v Los Angeles dělilo 420 základních škol o 75 učitelů hudby a jen jedna škola měla učitele umění na plný úvazek.

Lékaři prokázali, že toxiny z našeho životního prostředí, otrava rtutí nebo alergie mohou ovlivnit chování, studijní výkon a mohou vypadat jako symptomy ADHD.

Profesor Stephen J. Schoenthaler, Ph.D., kriminolog na Kalifornské státní univerzitě provedl výzkum ve 12 nápravných zařízeních pro mladistvé a na 803 veřejných školách, ve kterých výzkumníci zvýšili objem ovoce, zeleniny a celozrných produktů, a snížili podíl tuků a cukrů v dětské stravě. V zařízeních pro mladistvé se to projevilo poklesem „společensky škodlivého chování” o 47%. Ve školách se studijní výkony zlepšily u 1,1 milionu dětí o 16% a poruchy učení poklesly o 40%.

Zdroje:

Sydney Walker III, M.D. “The Hyperactivity Hoax,” (St. Martin’s Press, N.Y. 1998) pages 19-20.

Sydney Walker III, M.D. “The Hyperactivity Hoax,” (St. Martin’s Press, N.Y. 1998) p. 6

Tanku Varadarajan, “Shrinking to Excess: I’ll be damned if I let a psychiatrist near my son,” The Wall Street Journal, 21 August 2001.

David Reardon, „Mind drugs are hurting normal children: AMA,“ Sydney Morning Herald, 6. Feb. 1999.

“Ritalin Nation” Richard DeGrandpre, copyright 1999, pp. 132-133.

“A Closer Look at ADD/ADHD; attention deficit disorder, also called attention deficit-hyperactivity disorder” The Exceptional Parent, August 1, 2000, Gupta, Vidya Bhushan.

Thomas Armstrong, Ph.D., “Why I Believe Attention Deficit Disorder is a Myth,” Child

Thomas Armstrong, Ph.D., “ADD: Does It Really Exist?Phi Delta Kappan, February 1996, accessed: 8 December 1999.

Tanku Varadarajan, “Shrinking to Excess: I’ll be damned if I let a psychiatrist near my son,” The Wall Street Journal, 21 August 2001.

Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders Fourth Edition (DSM-IV), (American Psychiatric Association, Washington D.C. 1994), p. 81.

Fred Baughman Jr. M.D, “The Future of Mental Health: Radical changes ahead,” USA Today Magazine, March 1, 1997.

Dr. Fred A. Baughman, Jr., “The Future of Mental Health: Radical Changes Ahead,” USA Today, March 1997, p. 60.

Fred Baughman Jr., M.D., “The Future of Mental Health: Radical Changes Ahead,” USA Today Magazine, 1 March 1997; “Transcript: Calls for investigation into Diagnosis of ADHD,” ABC Australia Online, 23 March 2000, Internet URL: http://www.abc.net.au.

“The White House on Ritalin,” New York Press, 29 March to 4 April 2000.

Leonard Sax, M.D., “Ritalin: Better Living Through Chemistry?” The World & I Online, November 2000, Internet URL: http://www.worldandi.com/public/2000/November/sax.html. p. cit., De Grandpre, p. 177.

Report of the International Narcotics Control Board, 1995, United Nations Publication, Section II, “Operation of the International Drug Control System.”

National Institutes of Health Consensus Development Conference Statement: Diagnosis and Treatment of Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder, Nov. 16-18, 1998.

Sydney Walker III, The Hyperactivity Hoax (St. Martin’s Paperbacks, New York, 1998), p. 6.

Op. cit., Sydney Walker III, The Hyperactivity Hoax, p. 12.

Sydney Walker III, The Hyperactivity Hoax (St. Martin’s Paperbacks, New York, 1998), p.165.

Elaine Woo, “Next LA; Classroom Renaissance; After Being Regarded as a Frill During and Era of Tight Budgets, Art Education Makes a Comeback as a Tool to School Reform,” Los Angeles Times, 4 Feb., 1997.

Dr. Mary Ann Block, No More ADHD, Block Books, Texas, 2001, p. 84; Stephen J. Shoenthaler, Ph.D., “Institutional Nutritional Policies and Criminal Behavior,” Nutrition Today, May/June 1985.